Když si tak žiju tím svým normálním, běžným životem po celý ten rok, občas se tu a tam před někým zmíním o táboru. Mnohdy se člověk pozastavuje nad tím, proč. Proč jsem ochotný vzít se skupinou naších táborových nadšenců, dnes už pod záštitou Beskydy dětem obrovský kus zodpovědnosti nad dětmi a jít někde, kde sotva chytám na mobilu signál a jsem ochoten bez elektřiny a jiných dnešních vymožeností jen tak čtrnáct dní spát někde pod stanem, tak trochu jako „vidlák“? A při tom navíc skoro zadarmo? Přitom odpověď je tak prostá.

Vlastně je toho spoustu, co na tom všem miluji a je mi čím dál víc jasné, že se toho všeho jen tak brzy nevzdám. K táborům jsem se dostal navíc úplně náhodou. A chyběl jen opravdu maličký kousek a třeba bych se k tomu už nikdy nedostal a tohle všechno nepochopil. Dva spolužáci na základní škole měli tenkrát velice zajímavý nápad. Nebo spíš nabídku. Sváťa a Dano. Na tábory v Šancích na Mostech u Jablunkova jezdili už pár let jako děti a dokráčeli do stádia, kdy už mohli jet jako praktikanti. V ten onen magický moment mě stáhli sebou. Přitom ještě snad den před samotným odjezdem jsem řekl, že tam asi nepojedu. Že se mi moc nechce, nic moc mě na tom nelákalo a bral jsem to tak, že když nepojedu, tak se vlastně ani nic moc velkého nestane. Tehdy jsem málem udělal jedno s nejhorších rozhodnutí v životě. Dnes jsem strašně rád, že jsem se nakonec nechal na tu dlouhou dobrodružnou pouť přemluvit.

Tak jsem nakonec jel. Navíc na jedno z nejkouzelnějších míst co znám. Asi dvacítka podsadových stanů, doplněná dvěma většími hangáry a dvěma starými buňkami. Bez špetky elektřiny či zdroje pitné vody. To vše uprostřed lesa Beskyd, poblíž slovenských hranic. Štěrkový plácek obepínal mohutný lom, na který když měsíc zasvítil, dokázali byste na něj koukat do nekonečna.

Především z pracovních důvodů jsem tuším dva roky vynechal, ale měl jsem to štěstí se na to místo znovu vrátit. Od té doby už uplynulo pár let. Mezitím bohužel za dodnes nevyjasněných okolností, celá základna pár měsíců před dalším táborem vyhořela a vše se zdálo být ztraceno. Naštěstí jsme měli ale už v té době perfektní partu lidí a s tímto osudem jsme se rozhodně smířit nehodlali. Našli jsme si provizorní tábořiště v moravském Sloupu s tím, že se na Mosty zase po nějakém tom roce vrátíme. Nic na tom však nebylo ani z části tak jednoduché, aby se do dnes tento náš velký sen mohl uskutečnit. Bohužel jsme nedisponovali naprosto žádným finančním zázemím. Rozhodli jsme se, založit si novou, svoji organizaci. Vznikl spolek Beskydy dětem.

Po Sloupu jsme stáli na rozcestí a otázka byla, kudy dál? Se spoluprácí s místními majiteli tábořiště jsme příliš nadšení nebyli. A jelikož sen s názvem „Návrat na Mosty“ byl ještě méně reálný, než po samotném požáru, vybírali jsme nové místo. Celkem jednoznačně jsme se shodli na tábořišti pod Javorovým, což jak se ukázalo, byla momentálně asi nejlepší volba. Říká se, že svět je malý. A je to pravda. Následně jsme se dozvěděli, že úplně čirou náhodou patří základna lidem, kterým jsme naše tábořiště na mostech pronajímali a navíc se zde ocitli i střípky naších věcí. Např. kuchyň zde stojí přesně ta samá, která produkovala dobré jídlo naší skvělé kuchařky Danky už na Mostech.

Dnes se zdají být naše strasti téměř zapomenuty. Náš spolek se začíná pyšnit poměrně dobrým jménem. Velice kladně spolupracujeme jak s těmi, kteří nám dovolí trávit svoje táborové chvíle na Javorovém za rozumnou cenu, tak s lidmi z chaty, na samotném Javorovém Vrchu. A Mosty? Tenhle sen nadále spí. Pokud se tam někdy vrátíme, budeme určitě rádi, ale čím dál víc se tahle myšlenka z různou řadou důvodů ztrácí za obzorem. Prozatím můžeme jen nostalgicky vzpomínat na tuhle dlouhou, třiceti letou éru, kterou si prošlo stovky a stovky lidí, ať už z řad vedoucích nebo dětí. Ale kdo ví. Třeba se jednou spolek Beskydy dětem dostane do podvědomí například sponzorů a budeme jednou moct si vybudovat svoji základnu. A třeba to bude zase jednou na Mostech.

Nic méně, pár desítek metrů pod Javorovém nám momentálně nic nechybí. Máme úžasnou partu lidí, stabilní jádro dětí a příznivé vyhlídky do budoucna.

Na tábory jezdím asi už třináct let! Každý ten rok byl v něčem kouzelný. Všechny podobné ale přitom tak odlišné. Na jednom místě lze prožít mnoho různých příběhů. Zaklad toho všeho je, aby to dělali ti správní lidé a dělali to z určitou porcí lásky. Lásky k dětem, přírodě, zábavě a dobrodružství. A věřte, že když si tak večer sedíte u praskajícího ohně, v dálce pozorujete sluncem zapadajícími paprsky osvětlené pohoří okolních Beskyd, v kapse nemáte telefon, nemáte přístup k internetu a podobným dnešním vymoženostem, dostanete se do určitého pocitu blaha. Pocitu, který nechcete, aby skončil. Jak říkáme s Drahomírem, mým kolegou Nočním strážcem, tady je svět ještě v pořádku. Pro mnohé lidi by to bylo spíš čtrnáct dní plných starostí, zodpovědnosti a dětského řevu. Pro mě je to ale čtrnáct dní zábavy. Věřte, že to nejhorší, co na samotném táboře můžete zažít je to, když ti, se kterými jste bok po boku žili čtrnáct dní „v divočině“, náhle sborově opustí ten úžasný prostor a nastane to hrobové ticho. Už prostě víte, že to všechno skončilo.

Celkově jsou naše tábory docela jiné, než ty, na které jsou zvyklí z dětských let naší rodiče. Kdysi posílali své ratolesti na skautské tábory, aby se naučili nějakému režimu. Přesně na chlup upravené uniformy, na centimetr přesně seřazené oddíly a rázný hlas vedoucího. Budovaní si respektu na dětech. Možná je připravit na tenkrát ještě povinnou vojnu. Zkrátka si myslím, že na některé tábory jezdili děti, protože musely, ne protože chtěly. Ale třeba je to pouze můj názor a pohled na věci, které jsem vlastně ani nezažil. Stojím si však za tím, že příliš mnoho příkazů a zákazů není ideální cesta k výchově dětí. Ani na táborech, ani v domácnosti.

Místo toho se snažíme vést tábory především formou zábavy a určité volnosti, čehož si váží i samotní táborníci. Už jsme se setkali i s tím, že děti vůbec nechtěli jít domů a po příjezdu autobusem do Třince sborově skandovali „My chceme zpátky!“, přesto že je za okny už čekali rodiče. Když slyšíte tyhle ohlasy, dostane se Vám ten hřejivý pocit na duši, že děláte věci správně a že má smysl podobné akce organizovat.

Celkově bych nazval tábory jako jistý únik od reality. Únik ke svobodě. Únik ze světa, kde Vám je úplně jedno co se děje všude kolem na planetě. Největší starosti si děláte s tím, abyste se co nejvíc bavili vy i děti, které kolem Vás pobíhají skoro dvacet čtyři hodin denně. Je to prostě kouzelný svět. Jak už jsem zmínil. Svět, kde ještě všechno v pořádku.

Rostislav Niedoba