Tábor za denního světla všichni moc dobře znají. Aspoň ti, co se na něm pohybují, ať už jsou součástí personálního týmu, dětí nebo pouze návštěvníků. Ráno se ze stanů trousí rozespalé děti, které budí skupina starších nadšenců, kteří by své dovolené mohli trávit kdekoliv jinde. Jejich (naše) touha po dobrodružství v hlubokém lese daleko od civilizace je však daleko silnější.

Den pokračuje vždycky dosti podobně. Rozcvička, snídaně, hry, svačina, hry, oběd, odpolední klid, odpolední program opět plný her, svačinka, zábava, večeře, táborák nebo jiný večerní program vedený formou zábavy. A potom nastane ta temnější stránka tábora. Slunce se ztratí za obzorem a tábor utichá. Vždycky ještě dlouho do nočních hodin se ti starší táborníci (my) baví o zážitcích z celého úžasného dne, hrají na kytary, zpívají, smějí se, baví se a já nevím ještě co všechno…

Poté nastane ale ještě další fáze. Všichni vedoucí se odeberou do svých stanů, aby nabrali síly na další den, ale jeden člověk zůstane takzvaně na ocet a hlídá celý tábor. Noční hlídač má v tomto ohledu možná nejhorší práci ze všech. Přes den se jej sice programové povinnosti moc netýkají a mají dosti volný režim, ale v noci, když nastane hrobové ticho, je sám sobě odsouzen ke dlouhým a nekonečným chvílím v zahradě ticha. Takového ticha a klidu, že i spadlá šiška daleko od tábora je slyšet neuvěřitelně nahlas. Každý tajemný pohyb lesa. Každý krok různých živočichů a zvířat. Každé zakašlání dítěte. V tu chvíli se i Váš mozek dostane na předlouhý pochod myšlenek. Člověk začne přemýšlet nad vším možným i nemožným. A do toho všeho se ozývá únava a touha po spánku.

Když sedíte na místě, hlava Vám začne klimbat a musíte se postavit. Když potichu a polehoučku pochodujete po táboře, dostává se obrovská touha si sednout. Téměř jakékoliv aktivity jsou v ten moment neuskutečnitelné. Jedna minuta se táhne asi desetkrát déle. V těch horších případech začne k tomu všemu klesat teplota do nízkých poloh. Prostě pocit únavy a touhy se zabalit do spacáku, jako každý jiný obyvatel tábora, je neuvěřitelně velká.

Pokud máte štěstí, zůstane s Vámi skupinka lidí či jednotlivec do třetí, nebo čtvrté hodiny ranní. Pokud dají však přednost delšímu spánku, je vymalováno.

Dnes je přesně tato noc. Všichni se odebrali do říše snů už někde před jednou hodinou a mě se tady vlečou tyhle pomalé minuty. Venku je tak hrobové ticho, že slyšíte i silnější výdech dítěte. Nefouká. Panuje totální bezvětří. Na okolních stromech se ani jehlička nepohne. Po nedávných deštích je navíc daleko chladněji, než před pár dny. Jeden ze starších tzv. dětských mentorů tu sice zůstal dnes semnou, ale momentálně už asi hodinu spí. Ještě že mam aspoň trochu nabitý notebook a můžu si tu ťukat tyhle nudné písmenka. Z hrníčku mě hřeje trocha teplého čaje a přehozená deka přes záda. Ještě že děti jsou v klidu a neopakují se loňské střevní radovánky. Je pravda, že se sice člověk aspoň tak moc nenudil, ovšem o úplně příjemné povinnosti se určitě nejednalo.

Když se venku začne po dlouhých hodinách konečně zase šeřit, okolní svět vypadá zase veseleji. Během lusknutí prstu to není, ale i tak je to dobré znamení. Když se slunce vyškrábe o něco výše, můžu konečně rozdělat oheň v kuchyňské peci a tak jako se začíná vlažným krokem probouzet tábor, tak zároveň pomalu končí moje utrpení. Za nedlouho nastane ten moment, kdy si budu moct lehnout do spacáku, vyspat se a užívat si zase náš skvělý tábor plnými doušky.

Rostislav Niedoba