Už druhým dnem jsem se neprobudila s ledovými nohami zachumlaná ve svém spacáku a neohřála se u táborového ohně. Místo toho mě u srdce hřeje pocit, jak krásné bylo žít na světě po dobu dvou týdnů, pozorujíce ptáky a bytí v absolutně famózním kolektivu lidí se stejnou láskou k přírodě a k životu, jakou chovám já ve svém nitru. Momentálně létám ve víru vzpomínek na všechny lumpárny, které jsme my, děti i dospělí, dokázali vymyslet. Jak krásné je odložit starosti a nechat se vtáhnout zpátky do dětských let spojených s nadšeností z primitiv. Večery plné hudby a až v nočních hodinách končících melodických hlasů mi v hlavě vyvrtaly díru, a já se jich teď nedokážu zbavit…(…jsi lokomotiva, která se řítí tmou….) Poprvé jsem byla i já na místě, kde už bylo téměř jasné, že tábor skončil, a bylo na čase se rozloučit s dětmi, přitom stát a vidět je odjíždět. Už vím, že je to těžší, než jako srab zmizet v autě s nadšeným rodičem z návratu svého potomka a všechny tesknoty nechat v sobě. Musela jsem tváří v tvář přihlížet, jak se krásné vztahy dětí, vybudované pečlivě a prakticky z ničeho trhají. Bylo mi až těžko z toho, že vím, že se příštím rokem nesejdeme ve stejném obsazení. Málo které oko zůstalo suché. A když naši hudebníci naposledy hrábli do strun kytar, bylo jasno. Tohle JE ráj na světě. Tento Tábor není jen pobyt někde v přírodě s kamarády. Jsou to dva neuvěřitelně strávené týdny s neuvěřitelnými lidmi na ještě neuvěřitelnějším místě. Neuvěřitelné. Díky Díky Dík

Krára Moravcová