Deník nočního hlídače

Tábor za denního světla všichni moc dobře znají. Aspoň ti, co se na něm pohybují, ať už jsou součástí personálního týmu, dětí nebo pouze návštěvníků. Ráno se ze stanů trousí rozespalé děti, které budí skupina starších nadšenců, kteří by své dovolené mohli trávit kdekoliv jinde. Jejich (naše) touha po dobrodružství v hlubokém lese daleko od civilizace je však daleko silnější.

Den pokračuje vždycky dosti podobně. Rozcvička, snídaně, hry, svačina, hry, oběd, odpolední klid, odpolední program opět plný her, svačinka, zábava, večeře, táborák nebo jiný večerní program vedený formou zábavy. A potom nastane ta temnější stránka tábora. Slunce se ztratí za obzorem a tábor utichá. Vždycky ještě dlouho do nočních hodin se ti starší táborníci (my) baví o zážitcích z celého úžasného dne, hrají na kytary, zpívají, smějí se, baví se a já nevím ještě co všechno…

Poté nastane ale ještě další fáze. Všichni vedoucí se odeberou do svých stanů, aby nabrali síly na další den, ale jeden člověk zůstane takzvaně na ocet a hlídá celý tábor. Noční hlídač má v tomto ohledu možná nejhorší práci ze všech. Přes den se jej sice programové povinnosti moc netýkají a mají dosti volný režim, ale v noci, když nastane hrobové ticho, je sám sobě odsouzen ke dlouhým a nekonečným chvílím v zahradě ticha. Takového ticha a klidu, že i spadlá šiška daleko od tábora je slyšet neuvěřitelně nahlas. Každý tajemný pohyb lesa. Každý krok různých živočichů a zvířat. Každé zakašlání dítěte. V tu chvíli se i Váš mozek dostane na předlouhý pochod myšlenek. Člověk začne přemýšlet nad vším možným i nemožným. A do toho všeho se ozývá únava a touha po spánku.

Když sedíte na místě, hlava Vám začne klimbat a musíte se postavit. Když potichu a polehoučku pochodujete po táboře, dostává se obrovská touha si sednout. Téměř jakékoliv aktivity jsou v ten moment neuskutečnitelné. Jedna minuta se táhne asi desetkrát déle. V těch horších případech začne k tomu všemu klesat teplota do nízkých poloh. Prostě pocit únavy a touhy se zabalit do spacáku, jako každý jiný obyvatel tábora, je neuvěřitelně velká.

Pokud máte štěstí, zůstane s Vámi skupinka lidí či jednotlivec do třetí, nebo čtvrté hodiny ranní. Pokud dají však přednost delšímu spánku, je vymalováno.

Dnes je přesně tato noc. Všichni se odebrali do říše snů už někde před jednou hodinou a mě se tady vlečou tyhle pomalé minuty. Venku je tak hrobové ticho, že slyšíte i silnější výdech dítěte. Nefouká. Panuje totální bezvětří. Na okolních stromech se ani jehlička nepohne. Po nedávných deštích je navíc daleko chladněji, než před pár dny. Jeden ze starších tzv. dětských mentorů tu sice zůstal dnes semnou, ale momentálně už asi hodinu spí. Ještě že mam aspoň trochu nabitý notebook a můžu si tu ťukat tyhle nudné písmenka. Z hrníčku mě hřeje trocha teplého čaje a přehozená deka přes záda. Ještě že děti jsou v klidu a neopakují se loňské střevní radovánky. Je pravda, že se sice člověk aspoň tak moc nenudil, ovšem o úplně příjemné povinnosti se určitě nejednalo.

Když se venku začne po dlouhých hodinách konečně zase šeřit, okolní svět vypadá zase veseleji. Během lusknutí prstu to není, ale i tak je to dobré znamení. Když se slunce vyškrábe o něco výše, můžu konečně rozdělat oheň v kuchyňské peci a tak jako se začíná vlažným krokem probouzet tábor, tak zároveň pomalu končí moje utrpení. Za nedlouho nastane ten moment, kdy si budu moct lehnout do spacáku, vyspat se a užívat si zase náš skvělý tábor plnými doušky.

Rostislav Niedoba

Můj táborový život

Když si tak žiju tím svým normálním, běžným životem po celý ten rok, občas se tu a tam před někým zmíním o táboru. Mnohdy se člověk pozastavuje nad tím, proč. Proč jsem ochotný vzít se skupinou naších táborových nadšenců, dnes už pod záštitou Beskydy dětem obrovský kus zodpovědnosti nad dětmi a jít někde, kde sotva chytám na mobilu signál a jsem ochoten bez elektřiny a jiných dnešních vymožeností jen tak čtrnáct dní spát někde pod stanem, tak trochu jako „vidlák“? A při tom navíc skoro zadarmo? Přitom odpověď je tak prostá.

Vlastně je toho spoustu, co na tom všem miluji a je mi čím dál víc jasné, že se toho všeho jen tak brzy nevzdám. K táborům jsem se dostal navíc úplně náhodou. A chyběl jen opravdu maličký kousek a třeba bych se k tomu už nikdy nedostal a tohle všechno nepochopil. Dva spolužáci na základní škole měli tenkrát velice zajímavý nápad. Nebo spíš nabídku. Sváťa a Dano. Na tábory v Šancích na Mostech u Jablunkova jezdili už pár let jako děti a dokráčeli do stádia, kdy už mohli jet jako praktikanti. V ten onen magický moment mě stáhli sebou. Přitom ještě snad den před samotným odjezdem jsem řekl, že tam asi nepojedu. Že se mi moc nechce, nic moc mě na tom nelákalo a bral jsem to tak, že když nepojedu, tak se vlastně ani nic moc velkého nestane. Tehdy jsem málem udělal jedno s nejhorších rozhodnutí v životě. Dnes jsem strašně rád, že jsem se nakonec nechal na tu dlouhou dobrodružnou pouť přemluvit.

Tak jsem nakonec jel. Navíc na jedno z nejkouzelnějších míst co znám. Asi dvacítka podsadových stanů, doplněná dvěma většími hangáry a dvěma starými buňkami. Bez špetky elektřiny či zdroje pitné vody. To vše uprostřed lesa Beskyd, poblíž slovenských hranic. Štěrkový plácek obepínal mohutný lom, na který když měsíc zasvítil, dokázali byste na něj koukat do nekonečna.

Především z pracovních důvodů jsem tuším dva roky vynechal, ale měl jsem to štěstí se na to místo znovu vrátit. Od té doby už uplynulo pár let. Mezitím bohužel za dodnes nevyjasněných okolností, celá základna pár měsíců před dalším táborem vyhořela a vše se zdálo být ztraceno. Naštěstí jsme měli ale už v té době perfektní partu lidí a s tímto osudem jsme se rozhodně smířit nehodlali. Našli jsme si provizorní tábořiště v moravském Sloupu s tím, že se na Mosty zase po nějakém tom roce vrátíme. Nic na tom však nebylo ani z části tak jednoduché, aby se do dnes tento náš velký sen mohl uskutečnit. Bohužel jsme nedisponovali naprosto žádným finančním zázemím. Rozhodli jsme se, založit si novou, svoji organizaci. Vznikl spolek Beskydy dětem.

Po Sloupu jsme stáli na rozcestí a otázka byla, kudy dál? Se spoluprácí s místními majiteli tábořiště jsme příliš nadšení nebyli. A jelikož sen s názvem „Návrat na Mosty“ byl ještě méně reálný, než po samotném požáru, vybírali jsme nové místo. Celkem jednoznačně jsme se shodli na tábořišti pod Javorovým, což jak se ukázalo, byla momentálně asi nejlepší volba. Říká se, že svět je malý. A je to pravda. Následně jsme se dozvěděli, že úplně čirou náhodou patří základna lidem, kterým jsme naše tábořiště na mostech pronajímali a navíc se zde ocitli i střípky naších věcí. Např. kuchyň zde stojí přesně ta samá, která produkovala dobré jídlo naší skvělé kuchařky Danky už na Mostech.

Dnes se zdají být naše strasti téměř zapomenuty. Náš spolek se začíná pyšnit poměrně dobrým jménem. Velice kladně spolupracujeme jak s těmi, kteří nám dovolí trávit svoje táborové chvíle na Javorovém za rozumnou cenu, tak s lidmi z chaty, na samotném Javorovém Vrchu. A Mosty? Tenhle sen nadále spí. Pokud se tam někdy vrátíme, budeme určitě rádi, ale čím dál víc se tahle myšlenka z různou řadou důvodů ztrácí za obzorem. Prozatím můžeme jen nostalgicky vzpomínat na tuhle dlouhou, třiceti letou éru, kterou si prošlo stovky a stovky lidí, ať už z řad vedoucích nebo dětí. Ale kdo ví. Třeba se jednou spolek Beskydy dětem dostane do podvědomí například sponzorů a budeme jednou moct si vybudovat svoji základnu. A třeba to bude zase jednou na Mostech.

Nic méně, pár desítek metrů pod Javorovém nám momentálně nic nechybí. Máme úžasnou partu lidí, stabilní jádro dětí a příznivé vyhlídky do budoucna.

Na tábory jezdím asi už třináct let! Každý ten rok byl v něčem kouzelný. Všechny podobné ale přitom tak odlišné. Na jednom místě lze prožít mnoho různých příběhů. Zaklad toho všeho je, aby to dělali ti správní lidé a dělali to z určitou porcí lásky. Lásky k dětem, přírodě, zábavě a dobrodružství. A věřte, že když si tak večer sedíte u praskajícího ohně, v dálce pozorujete sluncem zapadajícími paprsky osvětlené pohoří okolních Beskyd, v kapse nemáte telefon, nemáte přístup k internetu a podobným dnešním vymoženostem, dostanete se do určitého pocitu blaha. Pocitu, který nechcete, aby skončil. Jak říkáme s Drahomírem, mým kolegou Nočním strážcem, tady je svět ještě v pořádku. Pro mnohé lidi by to bylo spíš čtrnáct dní plných starostí, zodpovědnosti a dětského řevu. Pro mě je to ale čtrnáct dní zábavy. Věřte, že to nejhorší, co na samotném táboře můžete zažít je to, když ti, se kterými jste bok po boku žili čtrnáct dní „v divočině“, náhle sborově opustí ten úžasný prostor a nastane to hrobové ticho. Už prostě víte, že to všechno skončilo.

Celkově jsou naše tábory docela jiné, než ty, na které jsou zvyklí z dětských let naší rodiče. Kdysi posílali své ratolesti na skautské tábory, aby se naučili nějakému režimu. Přesně na chlup upravené uniformy, na centimetr přesně seřazené oddíly a rázný hlas vedoucího. Budovaní si respektu na dětech. Možná je připravit na tenkrát ještě povinnou vojnu. Zkrátka si myslím, že na některé tábory jezdili děti, protože musely, ne protože chtěly. Ale třeba je to pouze můj názor a pohled na věci, které jsem vlastně ani nezažil. Stojím si však za tím, že příliš mnoho příkazů a zákazů není ideální cesta k výchově dětí. Ani na táborech, ani v domácnosti.

Místo toho se snažíme vést tábory především formou zábavy a určité volnosti, čehož si váží i samotní táborníci. Už jsme se setkali i s tím, že děti vůbec nechtěli jít domů a po příjezdu autobusem do Třince sborově skandovali „My chceme zpátky!“, přesto že je za okny už čekali rodiče. Když slyšíte tyhle ohlasy, dostane se Vám ten hřejivý pocit na duši, že děláte věci správně a že má smysl podobné akce organizovat.

Celkově bych nazval tábory jako jistý únik od reality. Únik ke svobodě. Únik ze světa, kde Vám je úplně jedno co se děje všude kolem na planetě. Největší starosti si děláte s tím, abyste se co nejvíc bavili vy i děti, které kolem Vás pobíhají skoro dvacet čtyři hodin denně. Je to prostě kouzelný svět. Jak už jsem zmínil. Svět, kde ještě všechno v pořádku.

Rostislav Niedoba

Když snem přestane býti sen…

Už druhým dnem jsem se neprobudila s ledovými nohami zachumlaná ve svém spacáku a neohřála se u táborového ohně. Místo toho mě u srdce hřeje pocit, jak krásné bylo žít na světě po dobu dvou týdnů, pozorujíce ptáky a bytí v absolutně famózním kolektivu lidí se stejnou láskou k přírodě a k životu, jakou chovám já ve svém nitru. Momentálně létám ve víru vzpomínek na všechny lumpárny, které jsme my, děti i dospělí, dokázali vymyslet. Jak krásné je odložit starosti a nechat se vtáhnout zpátky do dětských let spojených s nadšeností z primitiv. Večery plné hudby a až v nočních hodinách končících melodických hlasů mi v hlavě vyvrtaly díru, a já se jich teď nedokážu zbavit…(…jsi lokomotiva, která se řítí tmou….) Poprvé jsem byla i já na místě, kde už bylo téměř jasné, že tábor skončil, a bylo na čase se rozloučit s dětmi, přitom stát a vidět je odjíždět. Už vím, že je to těžší, než jako srab zmizet v autě s nadšeným rodičem z návratu svého potomka a všechny tesknoty nechat v sobě. Musela jsem tváří v tvář přihlížet, jak se krásné vztahy dětí, vybudované pečlivě a prakticky z ničeho trhají. Bylo mi až těžko z toho, že vím, že se příštím rokem nesejdeme ve stejném obsazení. Málo které oko zůstalo suché. A když naši hudebníci naposledy hrábli do strun kytar, bylo jasno. Tohle JE ráj na světě. Tento Tábor není jen pobyt někde v přírodě s kamarády. Jsou to dva neuvěřitelně strávené týdny s neuvěřitelnými lidmi na ještě neuvěřitelnějším místě. Neuvěřitelné. Díky Díky Dík

Krára Moravcová